NEŽFALEŠ – Máme dobré fanouškovské zázemí

Už dvacet let patří pražská punkrocková kapela Nežfaleš k výrazným interpretům naší hudební scény. Prošla si mnohými milníky, stála i na pokraji rozpadu, ale problémy a krize dokázala vždy překonat. A proto mohla 3. listopadu oslavit své výročí v pražském klubu Rock Café s mnoha hosty. Na zásadní události v historii Nežfaleš vzpomíná jediný zakládající člen, zpěvák Radek.

TEXT: MILAN SLEZÁK, JAN ŠÍDA

Vzpomeneš si ještě někdy na modřanskou hospodu před dvaceti lety, v níž jsi s kamarádem zakládal Nežfaleš? 

Nevybaví se mi samozřejmě konkrétní situace, ale všechny události kolem kapely. Jak se věci postupně nabalovaly, jak jsme se s kytaristou scházeli ve dvou u něj v pokoji, chodili na zkoušky, až jsme to dotáhli k regulérní kapele. Dali jsme si inzerát a ozvala se nám bubenice, která doplnila první sestavu.

Jak hrála? 

Na první zkoušce to bylo katastrofální. Prosila nás, abychom jí dali čtrnáct dní, že se to naučí. A to se stalo, pak už jakž takž držela rytmus.

Už jste se tehdy jmenovali Nežfaleš? 

Název vznikl před prvním koncertem. Jak to bývá, nemáš žádný název a musíš ho nutně vymyslet, aby v klubu věděli, co mají napsat na plakát. Tudíž každý dostal úkol něco vymyslet. Všichni se na to vykašlali, jen já přinesl asi tři nápady. Ostatním to bylo jedno, takže ze sousloví Nic než faleš vzniklo jméno Nežfaleš.

Od začátku bylo dané, že budeš zpívat a psát texty? 

Už na střední škole jsem zpíval. Nechtělo se mi učit na nějaký nástroj, ačkoli dneska tak trochu zvládnu brnkat pár akordů na kytaru. Texty? Ano, ty píšu výhradně já. Mám na to v kapele takový monopol, takže nikdo jiný ani žádné texty nenosí a že bychom třeba zhudebňovali nějaké cizí básně, to asi také nehrozí.

Jak tvé texty vlastně vznikají? 

Píšu texty výhradně na muziku, kterou si nahrajeme ve zkušebně ve formě takového demáče. Nosím u sebe notýsek, do něhož si občas zapisuju fráze, které mě napadnou, ale ve finále z toho pak většinou do textů stejně použiju minimum a začínám s čistým papírem. Nikdy jsem neměl ambice psát texty v angličtině. Myslím si, že česká kapela by měla zpívat česky, i když chápu, že angličtina je na zpěv mnohem jednodušší a znělejší.

Hráli jste někdy v cizině? 

Jezdíme po Čechách, Moravě a Slovensku, prostě po naší kotlině. Nebráníme se asi výjezdu do zahraničí, když to bude mít smysl, ale brali bychom to spíš jako takový výlet.

Od začátku ale vaše kapela punk nehrála. Jak dospěla k současné muzice? 

Ono záleží, co si představíš pod slovem punk. Já chtěl mít v naší tvorbě punk rock vždycky. Mám obecně rád kytarovou muziku, ale punk rock je určitě ten nejsilnější proud, který mě ovlivnil. I moji kamarádi byli buď klasičtí pankáči, nebo punk aspoň poslouchali. Tehdejší spoluhráči to ale tahali spíš k takovému crossoveru, někdy až trochu alternativního střihu.

Kdy se to zlomilo k punk rocku? 

Náš současný styl začal krystalizovat kolem roků 2004 a 2005. To přišli muzikanti, kteří měli na muziku podobný názor jako já. Punkovému publiku se naše písničky líbily a chodilo na nás víc a víc. Přišly první kontakty, kamarádství mezi kapelami i s fanoušky. Tímhle způsobem se Nežfaleš dostala do punkové komunity.

Kdy se Nežfaleš stala z kapely hrající za pivo a párek tou současnou? 

Kapela si opravdu všechno vyjezdila postaru. Když třeba poprvé někde přišli tři lidi, neodradilo nás to a příště už jich bylo víc. Takhle se nám to podařilo. Hodně se to posunulo v roce 2008, kdy jsme vydali desku Ber dokud dávám. Album vyšlo u Cecek Records, což je punkový label McLarena z Vysočiny Jakuba Taubera, a pomohlo nám dostat se mezi široké punkové publikum. Je na něm spousta písniček, které hrajeme dodnes.

Stalo se někdy, že vás to už přestalo bavit a kapela stála před rozpadem? 

Největší krize nastala asi v roce 2015. Vyhlásil jsem pauzu na neurčito, protože i když lidi chodili a všechno jelo furt dál, cítil jsem asi nějaké vyhoření, nebo nevím, jak to popsat. Podobnou vnitřní krizí si asi ale prošel každý, kdo hrál někdy v kapele. Po roce jsme začali znovu pozvolna koncertovat a hlavně tvořit nové songy a krize byla pryč. Máme dobré fanouškovské zázemí, takže jsme se mohli vrátit silnější, než jsme byli předtím.

Ke dvacetinám jste vydali album. Co je na něm? 

Říkáme tomu švindl deska. Není to totiž ani řadové album, ani výběrové. Sesbírali jsme singly, rarity a dotočili k tomu tři nové skladby.

S kým rádi hrajete? 

Nejbližší jsou nám kapely The Fialky, Staré pušky, Muerti nebo třeba Degradace. Jsme kluci ze stejné generace a podobně jsme i začínali s muzikou. Z klasiků této scény jsou to pak třeba SPS nebo Totální nasazení.

V době covidu jste hráli streamované koncerty. Pomohly vám v něčem? 

Udělali jsme tři a důležité byly proto, že jsme aspoň něco dělali a kapela se tak udržovala v chodu. Na těch streamech je dohromady spousta písniček vzniklých napříč celou kariérou, takže je to taková naše vizitka i otisk historie kapely.

Jaké hosty jste pozvali na svůj listopadový koncert v pražském Rock Café? 

Před námi hrály kapely Houba a Baby Secondhand, což jsou také naše spřátelené party. V rámci našeho setu se jako hosté představily The Fialky, Supertesla a Paragraf 219. Zahrály jednu písničku od nás, což nás velmi bavilo, když jsme to sledovali z boku pódia. Na závěr koncertu jsme zařadili i málo hranou písničku Opravdoví chlapi (se rodí ze svých chyb), ve které s námi netradičně hrála na piano má přítelkyně a také naše kapelní asistentka a merchgirl Maruška.

Jaký bude váš prosincový vánoční koncert? 

To je taková tradice předvánočních punkových setkání v pražském klubu Storm. Letos to bude po dvou letech covidové pauzy v sobotu 17. prosince. Ta tradice vznikla už kdysi dávno křtem desky The Fialky nebo naší oslavou pěti let existence. Od té doby jsme se začali scházet ve stejnou dobu každý rok na stejném místě.

Co vás čeká v roce 2023? 

Na jaře vyrazíme na turné s Houbou a pak přijdou festivaly. Prostě jako vždycky.

Co ti těch dvacet let v Nežfaleš dalo a vzalo? 

Dalo mi pocit, že naší muzikou někomu děláme radost, že se lidé umí ztotožnit s mými texty a přijmou je za své. V neposlední řadě jsem díky kapele poznal spoustu přátel. Vzalo mi, dejme tomu, čas, který bych ale třeba stejně netrávil nijak smysluplně. Takže je to relativní a všechno je tak, jak má být.