Na Nežfaleš mě vždycky bavila ta pestrost – v rámci žánru dokážou udělat tak barevné nahrávky jako málokdo. A samozřejmě texty v češtině, které má na svědomí Radek Šedivý. Už jsme spolu za tu dobu, co se známe, vedli rozhovorů nespočet. Až během toho posledního padla věta: „Uděláme rozhovor do zinu!“ A možná vás překvapí, že o kapele je minimálně. Bavili jsme se o Praze, cestování po republice, hororech a Stephenu Kingovi, řeč přišla ale i na Zónu A nebo Jaromíra Nohavicu a věčnou otázku, jestli jde oddělit hudbu od osobních postojů autora.
Otvírák vašeho posledního alba se jmenuje Bezejmenný město. Ty jsi rodilý Pražák. Co pro tebe tohle místo znamená? Umíš si představit, že bys žil někde jinde? Kde by to bylo?
Mám Prahu moc rád a myslím, že ji i dobře znám. Nejsem ale rozhodně žádný militantní Pražák, co by urážel Brno a podobně, považuju se spíš za takového „světoběžníka“ celorepublikového charakteru a cítím se jako doma na spoustě míst v naší zemi. Pokud bych měl takhle narychlo volit, asi bych si dokázal představit žít třeba zrovna v tom Brně nebo někde na horách, ideálně v Krkonoších, ke kterým mám také silný vztah už od dětství. Praha mě baví svým koloritem a historií starých zákoutí, rád si o tom i čtu, oslovují mě takové ty místní, legendami opředené figurky alá Tonka Šibenice nebo Emča Revoluce, případně místa jako Jedová chýše a tak.
To budeš muset vysvětlit, ať jsou všichni čtenáři v obraze – kdo to byly Tonka Šibenice a Emča Revoluce?
Jsou to postavy staré Prahy, zhruba třeba přelom 19. a 20. století. Tonka byla prostitutka z nějakého tehdejšího poměrně luxusního nevěstince, která ale přijala nabídku a splnila poslední přání na smrt odsouzenému vrahovi a strávila s ním noc. No a tím si dost posrala živnost, protože v bordelech už ji pak nechtěli a musela šlapat chodník, což, jak víme, není žádný med, a tak velice brzy sešla a nakonec na té ulici uchřadla úplně. Emča pak byla podobná sorta, jen se považovala vlastně za tanečnici, jejím revírem byla tehdejší dupárna Montmartre a prý zde prvně v Praze s místním pinglem předvedla, jak se tančí tango. Byla prý velice soucitná, prostě sociální pracovnice, no. Montmartre furt stojí, dá se tam zajít na plzničku či kafíčko, což jsem také udělal a nechal na sebe právě působit zdejší historii.
Jaká další místa v Praze máš rád? Co bys doporučil někomu, kdo se sem chystá třeba na víkend a taková ta klasická turistika s Hradem a podobně ho úplně neláká?
Tak já jsem takový pražský chodec, často si vytyčím nějakou trasu po známých i neznámých místech, najdu si po cestě ideálně i nějaké záchytné body v podobě hospůdek či pivovarů. V Praze už bydlím na několikáté adrese, ale vždycky jsem si našel nějaké různé cestičky, kudy to vzít pěšky do centra, do Karlína, na Žižkov, do Braníka,… Mám rád Prahu jako celek, jsem schopný se procházet po Malé Straně, stejně jako po Jižáku a všude to na mě nějak působí. Do uší dám muziku nebo přemýšlím nad nějakým textem, támhle dám pivko, tady kafe, prostě pohoda. Asi bych byl schopný vymyslet pražský program pro různé typy lidí, dle jejich požadavků. Třeba kámoš Stará puška Sidney má rád klasické špeluňky a nádražní hospůdky a taková místa, takže když je v Práglu, vždycky něco v tomhle duchu navštívíme, protože ty mám rád i já. Klasika U Jelínků nebo U Koček, Branická nebo Dejvická nádražka, to jsou naše štace. No a teď má ode mě aktuálně slíbené Olšany a túru po hrobech slavných osobností.
Teď jsi mi krásně nahrál. Co ty a temná turistika? Hřbitovy, různá místa s ponurou historií, koncentrační tábory, Lidice, Památník Vojna apod. Navštěvuješ při toulkách po republice i tahle místa? O pár stránek dál nalistujete na tohle téma článek, ale už jsem se párkrát setkala s tím, že ne každý má pro podobné aktivity pochopení.
Myslím, že místa, jako jsou Lidice, Terezín nebo Vojna, by měl navštívit každý. Mělo by to patřit k základnímu vzdělání, jsou to věci, které se musí neustále připomínat dalším a dalším generacím. Já sám jsem tam byl několikrát, vzal jsem na ta místa samozřejmě i syna, a vždy znovu a znovu jen bezmocně žasnu nad tou hrůzou, které se dokázaly různé systémy a jejich posluhovači dopustit. Zasáhla mě třeba i návštěva koncentračního tábora v Dachau, kde jsem byl asi v sedmnácti letech, a pamatuju si to dodnes. Tahle, jak ty říkáš temná turistika, má spoustu podob a vše temné mě vždycky tak trochu fascinovalo, takže samozřejmě bohnický hřbitov bláznů nebo jsme s kámošem kdysi byli v opuštěné nacistické továrně v Krušných horách. Láká mě les Bor v Budějkách a nedávno jsem třeba objevil zajímavý tip na výlet do Dubí, kde stojí opuštěná vila bývalého lokálního velkopodnikatele, ve které pak následně fungovala dětská psychiatrická léčebna, kde se experimentovalo na dětech s LSD. To zas bude mrazení.
Jo, v Dubí jsem se byla podívat letos v únoru – ten objekt už je v dost dezolátním stavu, ale když má člověk dobrou představivost, něco si tam najde. Doporučuju si před tím dát druhou sérii American Horror Story. Vrátila bych se ještě k těm Olšanským hřbitovům, kde jste natáčeli klip k songu Modlitba za pražský floutky. Jdete v něm zapálit svíčku „králi českého rokenrolu“ Miki Volkovi. Vím, že už jsi v rozhovoru pro Czech Blade říkal, že na tebe zas takový vliv neměl. Jsou nějaké další osobnosti české hudební scény, které určovaly tvůj směr? Koho z domácích textařů uznáváš?
Druhá série je ten ústav viď? Ta měla atmosféru. U Mikiho se mi líbilo to jeho rebelství, to jak sral režim tím, že chtěl zpívat anglicky a tak. Nevím, jestli dokážu úplně odhadnout, kdo z české scény měl na mě nějaký vliv, že bych ho vyloženě dokázal vypíchnout. Když vezmu takovou tu punkovou linii, tak z českých kapel jsem samozřejmě začínal jako všichni tady na Zámcích, Éčkách, Plexis a taky třeba Znouzectnosti nebo později Iné Kafe, to všechno mě bavilo a něco z toho baví dodnes. Dokázaly mě ale oslovit i takové, řekněme, alternativější věci jako Garáž, Psí Vojáci, Traband, Vltava, Nahoru po schodišti dolů band nebo z jiné strany zase třeba Krausberry, Mňága, Fixa, Mišík. Jako semelu toho fakt hodně, nejsem nijak ortodoxní posluchač, dokážu si na spoustě věcí něco najít. Když se pak naopak vydám po té cestě textařského řemesla, tak tam v současné době už opravdu uznávám jen jedinou persónu, a to je Ivan Mládek. Ne, ale vážně, to je tak dobře udělaný. Nechci a nikdy jsem ani nechtěl se jím inspirovat, ale to, co on dokáže ve dvou slokách vystavět za příběh včetně parádní pointy, to tady asi nikdo neumí. Možná s výjimkou Fanánka, když míval svoji nejlepší fazónu. Ale mám rád i texty Svěráka, i když jsou často pro děti, ale tak jako chytře. Svého času jsem velmi bral Nohavicu, Divné století je vynikající deska a vlastně nejen ta. Bylo by toho asi dost, u čeho jsem se při poslechu zarazil, myšleno v dobrém, a řekl si, ty jo, to je parádní obrat, slogan, rým. To, co třeba umí Kato, taky klobouček. A platí to i pro ty výše zmíněné kapely. Čím déle píšu, tím víc obdivuju, když někdo umí vyčistit text od zbytečných slov a jde přímo po tom sdělení. Kdyby se tímhle řídil Krajčo, má před sebou pořád jenom čistej papír.
Je fakt, že když občas někde zaslechnu to rádio, kde hrajou „hezky česky“, tak se za autory kolikrát stydím. Nemáš podobný pocit třeba u vašich starších věcí? Napadlo tě někdy, že bys nějaký verš nejradši přepsal?
Jako jasně, že mi občas přijdou některý naše starší písničky úsměvný a říkám si, že kdyby nikdy nespatřily světlo světa, asi by se nic nestalo. Třeba to první starý demo „Pozor na uchy“, to už bych nějak neměl asi ani moc odvahu si pustit, občas ho jen pošlu v mp3 nějakému zájemci, když se o něj sám přihlásí, že by rád slyšel úplný začátky Nežfaleš, protože to už je nesehnatelný. Vždycky dotyčného varuju, ale nakonec mu to pošlu. Stud asi není to správné slovo, prostě to tak bylo a všechno mělo asi nějaký smysl, aby se zas člověk mohl posunout dál. U textů to mám tak, že se vždycky snažím odvést maximum, abych s tím byl spokojený a cítil, že je vysoká pravděpodobnost, že ani časem mi ten text nebude vadit. Proto tendence zaobírat se hotovými a vydanými věcmi nemám. Vždycky si člověk může říct, tohle se dalo udělat líp, ale ta písnička nebo to album by mělo být vždycky otiskem té dané doby a fáze v životě kapely, a tak to beru.
S texty se pojí další věc – stává se, že posluchač, zvlášť v rychlých skladbách, občas nepochytí všechna slova. Vybavuješ si, jak se před lety na nějakém serveru s lyrics objevil váš song Modrá Vopice s odposlouchaným textem od fanouška? Byly tam docela skvosty. Já jsem třeba nedávno zjistila, že celej život zpívám špatně Na kolena od Ivana Hlase… Máš taky nějakou takovou zkušenost?
No jéje, „kultura Maidenů“, to byla velká věc. Ale holt občas se to stane, taky už jsem párkrát narazil na to, že v lepším případě části nějakého textu nerozumím, v tom horším si ho přetvořím k obrazu svému a pak se divím. Z mých dětských let se traduje historka, jak jsem miloval píseň Já už jdu od Franty Ringo Čecha, jejíž ultra jednoduchý slogan „Já už jdu, už mám všechno hotový“ jsem si přebásnil na lehce dadaistické „Já už jdu, zařízení do polívky“. Fakt netuším, jak jsem to tam mohl slyšet… nebo už jsem tenkrát byl básník? Specialistou na tohle komolení v rámci našich textů je náš kytarista Kráťa, který půlku opravdu blbě slyší a druhou půlku si schválně předělá, takže ho podezřívám, že ten zmršený text u Modré Vopice tenkrát hodil na internet on.
Vrátila bych se ještě k Nohavicovi, kterého jsi zmínil. Jeho tvorba je jedna věc, ale těžko se, alespoň mně, od ní odděluje jeho spolupráce s StB, kdy donášel na Karla Kryla nebo Pavla Kohouta. Pachuť má i jeho aktuální bratříčkování se Zemanem a Putinem, od kterých převzal vyznamenání. O rasistických textech jako „Dežo má nože, a já, panebože, ani tyč“ nebo „Arab mi šahá na babu, já mu snad oči vydlabu“ nemluvě. Jak tohle vnímáš? Když se talent úplně nepotká s charakterem… Jde vůbec oddělit hudbu a autora?
Právě přesně z toho důvodu jsem o něm říkal, že jsem ho měl rád „svého času“. Pro mě jsou tyhle jeho mimohudební „aktivity“ velkým zklamáním a stejně tak tyhle trapné slogany s Dežem a Arabem. Neumím si to vysvětlit, jak může podle mě inteligentní člověk a v mnoha případech i geniální autor sklouznout k takovému marasmu. Opravdu se mě to dotklo osobně, protože pro mě pár takových přešlapů prostě absolutně zničí nějakou auru okolo toho umělce, kdy jsem si ho vážil a měl rád jeho písně. Podobné zklamání jsem zažil s Koňýkem, kdy prostě už si nejsem schopný Zónu pustit, a to jsem ji, stejně jako spousta z nás, miloval. Znám dost lidí, co hudbu od osobních postojů autora oddělit umí, ale já to neumím.
Takže byste nabídku hrát se Zónou A odmítli? A vidíte to v kapele všichni stejně?
Určitě bychom ji odmítli a jsme v tomhle v kapele samozřejmě všichni za jedno. Celý mi to přišlo vlastně hrozně bizarní, když si řekneš, že Zóna jako kapela je prostě neškodný veselý punk rock, ale postoj jejich frontmana, kdy už se jedná v podstatě o otevřenou podporu krajní pravice, ji naprosto zaslouženě odsunul z valné většiny punkových akcí. Pravdu, co za tím vším stojí a proč se tímto způsobem Koňýk tak radikalizoval a vlastně tak zahodil svou výsadní pozici na československé punkové scéně, ví asi jen on sám.
Aspoň, že se odkopal… Když se ještě inspiruju Koňýkem – patří také k zastáncům tzv. tradiční rodiny, kterou podle jeho slov ničí neustálá propagace homosexuality. Škoda, že už se nedozvíme, co by na to říkal třeba Pete Shelley z Buzzcocks… Je mi jasný, že s lidmi s odlišnou orientací nemáš problém, ale spíš mě zajímá ta rodina, potažmo manželství. Jak na tuhle instituci nahlížíš? Může fungovat, nebo je to dnes už přežitek?
Tak manželství má určitě svoje kouzlo. Nemyslím si sice, že je pro pěkný vztah dvou lidí nezbytnou nutností, protože kde není lásky a pochopení, tam to žádný papír nezachrání, ale fandím všem novomanželům a rád se ještě jednou i zařadím mezi ně. Z našich písniček jako „Lepší holku ve vesmíru už nepotkáš“ nebo „Opravdoví chlapi (se rodí ze svých chyb)“ se navíc pomalu stávají svatební evergreeny, každou chvilku mi někdo pošle video nebo napíše, jak je vyprovázely na cestu do manželství.
Názor, že rodinu musí tvořit pouze muž a žena, samozřejmě nesdílím, myslím si, že v tomhle už by mělo být lidstvo dál a je každého věc, s kým se cítí dobře. Bylo by to ale na delší debatu samozřejmě, přiznám se, že nemám problematiku registrovaného partnerství a s tím spojených práv v porovnání s klasickým manželstvím příliš nastudovanou.
Asi je to dobou, že si pod pojmem „tradiční rodina“ představím spíš obtloustlého páprdu v tričku Ortel s podobně korpulentní paní a dvěma děckama v kulisách nákupního centra, který denně vychrupne dvanáct desítek a pak to doma všechno zfláká na jednu hromadu, než nějakou spokojenou a vyrovnanou rodinku. Vše je vždycky o lidech, proto fandím všem, kteří se mají rádi, krásné dětství mohou dítěti určitě vytvořit i osoby stejného pohlaví, mnohdy určitě i lepší, než heterosexuální pár. Ale předsudky tu bohužel zatím asi ještě budou. Pamatuju si, jak mě kdysi jeden můj bývalý spolužák, založením taky tak trochu takový zastánce „tradičních hodnot“, vyplísnil za to, že chci dát svému synovi jméno Lucián. Že ho budou ve škole za to šikanovat, smát se mu, a že pokud nebude homosexuál, bude z toho jména nešťastný. Tenkrát jsem se s ním strašně zhádal. Synovi teď bylo šestnáct let, nikdy jsem nezaznamenal kolem něj žádnou šikanu nebo posměšky na adresu jména, ve třídě má spolužáky snad všech etnik a nositele jmen, která ani já neznám. Je super, že tahle mladá generace už snad díky tomu v podstatě nebude podobnými zpátečnickými názory zasažená.
Ty sám ses setkal s nějakými narážkami nebo agresí kvůli tomu, že jsi „nezapadal“? Dost často slýchám historky, jak lidi hlavně v období puberty začalo okolí prudit kvůli číru, tričku s kapelou apod.
Já nosil v pubertě takový pseudoafro, takže to asi nikoho moc nepopouzelo. Původně to teda mělo být háro alá Axl Rose, ale dostal jsem do vínku kudrnaté vlasy (což jsem v určitých obdobích opravdu těžce nesl), takže Axl jsem byl jenom, když jsem vylezl ze sprchy, když kudrliny splihly. Číro bych z toho asi stejně nevytvořil, takže pak jsem měl vzadu na hlavě celkem dlouhou éru takového odporného kudrnatého hácéčka. Po prozření jsem si radši holil hlavu a až později jsem si vlasy třeba různě barvil a tak. K tomu nějaké tričko s kapelou, ale nikdy jsem nevypadal nějak radikálně, takže se mi podobným útokům víceméně podařilo vyhnout.
A kraťasy jako Axl Rose jsi nikdy nezkoušel? Když jsme u těch Guns N‘ Roses, co ty a „stadionový rock“ obecně? Chodíš na tyhle monster akce a dokážeš si hudbu užít právě třeba na stadionu nebo na letišti?
No, v tý době se obecně nosily občas šílený modely, ale tyhle kraťásky jsem teda v šatníku neměl. Kdysi jsem si stadionový kapely dával dost rád, hlavně tedy ty Gány, Stouny a úplně nejdřív Kissáky. Ty jsem ale viděl naživo v době, kdy už mě ta kapela celkem pouštěla, takže ani ten koncert mě extra nenadchnul. Na GNR jsem byl v Letňanech v té obnovené sestavě se Slashem, a hlavně Duffem, kterýho jsem vždycky nejvíc sledoval, protože to byl největší pankáč v kapele, a bylo to super. No a Stones jsou moje srdeční záležitost. Mohu srovnat koncert na Letné a teď ten poslední v Letňanech, a ten mě bavil snad ještě víc. Trošku jsem bojoval kdysi s tím, že pankáči proti těmhle rockovým „dinosaurům“ vždycky spíš brojili, ale nakonec jsem poznal, že třeba Stouny má plno lidí ze scény rádo, a přestal jsem tohle dilema řešit. Čas od času je stadionový koncert asi fajn, je to zas trošku jiný druh zážitku, ale musí to být dobře zorganizované, ideálně bez front na pivko a toiky. Každopádně, co si budeme, klub je klub.
Kdybys měl vybrat z klubových akcí, co ti zůstalo a nejspíš už zůstane v paměti? Vypíchni pár nejlepších koncertů, které by sis chtěl jako návštěvník prožít znova.
Koncert má pro mě nepřenosné kouzlo okamžiku, a to mám na něm právě rád, takže touhy prožít si nějaký znovu asi úplně nemám. Ale samozřejmě, našel bych v paměti mraky akcí, ze kterých ometám prach a na které moc rád vzpomínám. Namátkou třeba koncert The Bones ve Futuru někdy 2005/2006, kam jsme přišli v celé tehdejší sestavě Nežfaleš horlivě už na zvukovku, které nám kapela dovolila se zúčastnit, a pak s námi v prázdném klubu kecala na baru, než se začalo pouštět do sálu. Velmi jsem prožíval vůbec první český koncert The Adicts, tenkrát v Modré Vopici. Byl to svátek, těšili jsme se všichni, že je konečně uvidíme. Určitě nezapomenu třeba ani na koncert US Bombs, na který jaksi nedorazil Duane Peters, ale kapela přesto zahrála, často s různými hosty za mikrofonem. Backyard Babies v Rock Café v době, kdy začínali být velkou kapelou, ale ještě ne zas tak moc – to byla, si pamatuju, super show. Nebo koncert Murder Junkies, kapely GG Allina, který tenkrát pořádal Petr Růžička v obnoveném klubu Bunkr, jenž chvilku živořil na Smíchově. Tenkrát jsme to dost žrali, takže bylo super vidět bráchu Merla, nahého bubeníka Dina a prostě tuhle skvadru šílenců. Koupil jsem si tam nášivku s GGho hrobem, kterou jsem pak dlouho pyšně nosil na mikině, než jsem tu mikinu následně ztratil někde nad ránem na Páře. Jak symbolické. Ještě mohu dodat, že Murder Junkies tenkrát předskakoval náš kytarista Kráťa se svou původní kapelou Brain Drain. Za zmínku by určitě stál i výlet do Drážďan na Frontkick, kde jsme s bráchou po koncertě spali na palandách přímo s kapelou, to byl taky super mejdan. Z poslední doby bych vypíchnul loňský koncert Amigo The Devil, který se stihl těsně před covidovým zákazem a který měl neskutečnou atmosféru, hustou, že by se dala krájet. Tohle všechno ale byl jen zlomek, bylo by toho mnohem víc.
A co vlastně úplně tvůj první koncert, vzpomeneš si?
To už si teda nevzpomenu, ani kdybys mě zabila. Tenkrát jsme se spolužákem obráželi takové ty Sestry, Plexis, Visáče, Mňágu,… tak asi něco z toho? Čoveče, je to divný, už se mě na to i někde v rozhovoru ptali, ale mám okno. Ani třeba na prvního zahraničního interpreta, kterého jsem viděl live, si nevzpomenu. Maximálně tak na první koncert Nežfaleš. A ten byl v Řevnicích v Grand hotelu u nádraží v prosinci 2002.
To ti bylo lehce přes dvacet. Jak na tu dobu vzpomínáš? Když to srovnáš s dneškem, řekl bys, že ses v něčem nějak zásadně změnil? Kdyby sis mohl zahrát na Martyho McFlye, co bys svému 20letému já vzkázal?
Přijde mi, že to ještě furt byla taková jalová doba, na kapelu jsme si tak jako spíš hráli. Zkoušeli jsme tou dobou právě v Řevnicích, proto tam naše bubenice domluvila i první koncert. Vzpomínám rád hlavně na ty cesty vlakem tam: lahvový Braník, na nádraží povinný joint a šlo se muzicírovat. Zkoušeli jsme ve sklepě, a ten jsme v několika řadách obehnali prázdnými kuželkami kolem dokola. Hudebně to za moc nestálo, ale doba to byla bezstarostná. Jak jsem se změnil já, si netroufám odhadovat, ale samozřejmě s věkem přijde nadhled a klid. Možná bych si vzkázal, že jsem měl být trošku důraznější a nemuseli jsme se v tom první tři roky kapely tak plácat, ale zase na druhou stranu: vydržel jsem, změnila se sestava a pak už to šlo jen k lepšímu. Jak i sám Marty McFly dobře ví, stačí poopravit malý kousek minulosti a všechno může být jinak, takže bych to asi raději nechal, jak to bylo a jak to je.
Když jsme nakousli tu filmovou tematiku – dost se promítá i do vašich textů. Co tě baví za filmy? Chodíš rád do kina? Nebo patříš k těm, co propadli Netflixu?
Obecně mám filmy rád, ale zas nejsem žádný fanatik. Tu a tam zajít s děvčetem do kina je super, osobně teda preferuju spíš ty menší, kde si vezmeš do sálu místo předraženého popcornu a coly třeba vinný střik nebo nějaký drink. V Praze je podle mého gusta třeba Oko, Aero, Světozor nebo Kino pilotů. Netflixem taky disponuju, ale kromě doby totálního lockdownu na něj nezbývá příliš času. Vyhradit si jeden den a zhlédnout celý seriál, to by mě ale ani nebavilo, neudržím u toho pak pozornost a byl bych jak na trní. Takže tu a tam na něco kouknu, s přítelkyní taky máme rozkoukáno asi milion seriálů, ale často se naskytne jiný program, než je dotáhnout do konce. Když pominu takové ty filmové klasiky, co má rád každý, tak mám takovou libůstku v hororech, hlavně v těch klasických z osmdesátých let, ale nepohrnu ani dobrým novým titulem. Moje fascinace tímto žánrem došla až tak daleko, že jsem nedávno začal sbírat figurky hororových postav – od Jasona a Freddyho až po Annabelle. Vitrínka vyhrazená na tyhle pajduláky už pomalu přestává stačit.
Na hororech se shodneme, ale dlouho se mi nestalo, že by mě zaujal nějaký nový, většinou má atmosféru maximálně trailer. Doporučíš něco z novější doby?
Souhlasím s tebou, novým hororům často chybí atmosféra. Sice i v klasických slasherech, které miluju, vyvraždí hlavní řezník partičku nesympatických debilů, ale tak nějak mi přijde, že ta současná potrava pro tyhle zabijáky je ještě dementnější a prostě vůbec, něco tomu chybí. Často i nadhled, který ty staré filmy měly, i když asi nejsem jediný, kdo je kolikrát na pochybách, zda jsou některé scény přiznaně přiblblý a s nadsázkou, nebo zaúřadovalo kouzlo nechtěného. Když pominu poměrně novější film Stáhni mě do pekla, který sice není asi zas taková pecka, ale já jsem tenkrát nadskakoval a pištěl na celý kino, tak mám rád Conjuring universe, hlavně tedy sérii V zajetí démonů. Za pozornost stojí i Tiché místo, jsem zvědavý na právě promítaný druhý díl. A jako ortodoxní Kingovec přiznávám, že jsem kvitoval s povděkem i nové To.
Že jsi fanoušek Stephena Kinga, není tajemstvím, ostatně prozradil jsi to na sebe už v jedné z vašich písní. Tak se pochlub – kolik titulů od něj čítá tvá sbírka a které máš nejradši? Pravděpodobnost bude asi malá, ale najde se i nějaká jeho kniha, která tě nebavila?
Mám zhruba 75 titulů. Na českém trhu se objevují pořád nová a nová vydání, takže už jsem myslím stihl nasbírat úplně všechna jeho díla, co kdy v češtině vyšla. Mám mezi nimi samozřejmě větší i menší favority, nejsem třeba zrovna fanoušek série Temná věž, kterou spousta čtenářů bere za vrchol jeho tvorby. Mezi moje oblíbené patří třeba Nezbytné věci, Geraldova hra, Prokletí Salemu, Cujo, Dallas 63, Zelená míle nebo klasiky jako Řbitov zviřátek. Bylo by toho hodně. Možná úplně nejvíc ale miluju jeho sbírky povídek, na kterých jsem s ním vlastně někdy v devadesátých letech i začínal. Vydavatelství Odeon tenkrát poslalo na trh dvě menší knížky, do kterých vybralo pár povídek z oficiální sbírky Noční směna, a ty jsem tenkrát neskutečně hltal. Přečetl jsem je několikrát, dodnes je mám samozřejmě schované, i když už jsem si pak pořídil samozřejmě tu sbírku kompletní, když u nás pak vyšla.
Teď už chápu to spojení ortodoxní Kingovec. Čím si tě vlastně získal? Co dělá jeho příběhy tak zajímavé? A obecně horor jako žánr – proč myslíš, že nás tyhle temné věci přitahují?
To je těžká otázka. Kdysi mě na Kinga přivedl spolužák, pořídil jsem si ty brožurky povídek a jeho první román Carrie a byl jsem chycený. Speciálně některé jeho knihy jsou strhující, s parádně vykreslenýma postavama, se zápletkou, co tě donutí číst furt dál a dál. Samozřejmě, taky se opakuje a ne všechna jeho díla jsou top, tu a tam kvantita převýší kvalitu. Dokonce jsem zaslechl i fámu, že by King nemohl být takhle potentní, takže za něj některé knihy píše někdo jiný. Čert ví, co je na tom pravdy. Jsem už z podstaty takový sběratelský typ, takže když něčemu propadnu, nedám si pokoj a musím mít všechno. A to je i případ s tím Kingem no. Myslím, že lidi obecně odjakživa přitahuje to, co si neumí reálně vysvětlit, a taky se prostě rádi bojí. Třeba moje babička vždycky říkala: Radku, na to já se dívat nebudu, tam je napětí. Byla výjimka. Většina lidí má napětí rádo a spousta z nich i takový to příjemný mrazení, které dobrý horor nese s sebou.
Jedním z těch, kdo také patřili k fanouškům hororu, byl letos zesnulý Braňo Alex, ikona slovenského punku, spoluzakladatel kapel Slobodná Európa a Zóna A. Zónu už jsme trochu nakousli, jaký je tvůj vztah ke slovenskému punku obecně? Souhlasíš s názorem, že je slovenština zpěvnější než čeština?
O tom, jak moc je slovenština zpěvná, by ti víc řekla moje přítelkyně, když jí zpívám Mira Žbirku. Ale jo, mám pro ni slabost, dá se u toho pěkně tak jako pitvořit a válet ji na jazyku, zejména u těch popových písní comba Žbirka–Nagy. Je zajímavé, že oproti tomu popu zní slovenština v punku zas tak jako jinak, ležérně, ale umí i kousat. Zóna i Slobodka, to jsou naprosté klasiky, na kterých jsme dozrávali, pro mě to byla vlastně taková šablona slovenského punku a tyhle kapely jsem našim bratrům záviděl a razil díky nim názor, že Slovensko je v tom punku prostě lepší. Rád jsem si poslechl i třeba Davovku, Leďovy kapely Brickfield nebo Princovia a samozřejmě Iné Kafe, můžu to dodnes.
Co koncerty na Slovensku? Těch máte s Nežfaleš za sebou dost, vybavuju si nejednu vtipnou historku. Liší se hraní tam nějak od toho v Česku? A je Slovensko jediná zahraniční země, kde jste vystupovali? Nebo jste zavítali i někam jinam.
Na Slovensku hráváme hlavně festivaly, nemyslím si, že by se ale nějak zásadně lišily od těch českých. Navíc řada Slováků jezdí na koncerty i do Čech, máme mezi nimi přátele, takže ono se to publikum vždycky tak nějak promíchá do československého koktejlu. Výjezd na Slovensko vždycky znamená spaní a to se potom vtipné historky sbírají snadno. A jen přejedeš hranice, už můžeš pozdravit Lenina, jehož nadživotní socha se tam vyjímá na zahradě u jednoho rodinného domu. Vystupovat v jiných zahraničních zemích jsme nikdy neměli ambice. I když nějaký nabídky byly. Ano, dá se to pojmout jako výlet, zážitků určitě nasbíráš plný hrsti, ale já osobně pojedu raději v pátek zahrát do Strakonic a v sobotu do Olomouce, kde vím, že mi lidi budou rozumět a zazpívají si s námi naše texty. A vůbec to nesouvisí s tím, že bych třeba nerad cestoval nebo poznával nová místa. To já mám právě naopak moc rád, jen to odděluju od kapely, protože myslím, že její místo je v Čechách a na Slovensku.
„Jakej národ, takovej je paňák na Hradě,“ rýpeš trefně v songu Iggy Pop For President z nové desky. Touhle optikou to Slováci oproti nám vyhráli na plné čáře. Co říkáš na naši aktuální politickou reprezentaci? Sleduješ dění v politice? Chodíš k volbám?
Já si politikou nerad otravuju život, i když uniknout se před ní bohužel nedá. Stačí mi ale, co tak nějak zachytím, aktivně se o ni opravdu nezajímám, nestuduju různé kauzy ze všech úhlů, nečtu názory politologů, nekoukám na televizní debaty. Možná to někomu může přijít trochu přízemní, ale já se rád zabývám svým životem a svým nejbližším okolím a nechci plýtvat síly nad rozčilováním se nad věcmi, které nemám úplně ve své moci. Když už, tak se pousměju nad takovou tou naší malostí, případně lehce zakroutím hlavou, ale nechci si k sobě politiku moc pouštět. Bohužel, naši politickou reprezentaci všichni dobře známe a to klidu nepřidá. K volbám se snažím chodit a vybrat třeba aspoň to menší zlo, i když přiznávám, že nevolím vždycky. Politikům nevěřím obecně, takže to beru vyloženě jako splnění občanské povinnosti, než že by mě nadchnul nějaký volební program nebo tak něco. I přes to všechno, nebo možná právě proto, se ale občas nějakému rýpnutí či sociální kritice v textech pro naši, v jádru apolitickou kapelu, úplně vyhnout neumím.
Ok, pojďme se věnovat něčemu příjemnějšímu. O tobě se ví, že jsi velký fanoušek piva, zvlášť toho craftového, z řemeslných pivovarů. Hádám, že tomu tak ale nebylo vždy – jaká byla tvoje cesta k minipivovarům a které si získaly tvoje chuťové pohárky nejvíc?
Chytil jsem se toho minipivovarnického boomu, protože jsem nikdy nebyl nějaký pivař na kvantitu, ale spíš na kvalitu a zážitek. A přestalo mě bavit vysedávat s přáteli, nebo i sám, u gambáče. Když se tady tahle vlna rozjížděla, byl tu třeba Kocour nebo Matuška, a když jsem na jejich piva někde narazil, neomylně jsem jim dal přednost před europivem na druhém kohoutu. Pak přicházel Zichovec, Raven a další a další. Zatímco těm průkopníkům ujel vlak, druzí dva zmiňovaní si svoji kvalitu drží nepochybně dál a staly se vlastně už pivovary velkými. Ale nejen oni jsou super, mohu zmínit třeba i Chroust, Sibeerie, Lobeč, Clock, Hostivar, Vinohradský pivovar, z těch novějších mi třeba chutnají piva z Libertasu z Úval, bylo by toho hodně. Ono je to možná taky trošku propojené s tím mým zmiňovaným sběratelstvím, velmi mě chytlo cílené navštěvování pivovarů, kde jsem ještě nebyl. Naštěstí je jich po republice mraky a tím, jak rád cestuju po různých místech, se dá často celkem jednoduše v okolí nějaké tohle zařízení najít. Když mi pak brácha, který je taky někdy víc a někdy míň zasažen craftovou vášní, ukázal mobilní aplikaci Untappd, mé srdce sběratele zaplesalo a k dnešnímu dni v ní mám už zaznamenáno a ohodnoceno okolo 1300 unikátních piv. Ale pozor, rozhodně se nepovažuju za znalce, hodnotím stylem chutná/nechutná. Když jsem si onehdy snažil nasadit image světáka a pivního experta, dopadlo to trapasem, protože jsem zkomolil název pivní vady, o které jsem rádoby zasvěceně hovořil.
Vybavuju si dobře, že jednou vzniklo i speciální pivo pro Nežfaleš?
Pravdu máš, bylo to k 15 letům kapely. Spojili jsme se s Honzou Němečkem, který kromě toho, že hraje v punkrockových kapelách, taky vaří pivo pod kočovným pivovarem Brewniverse a už nějaký ten pátek vlastní v Brně dvě pivotéky, které bývají naší častou předkoncertní zastávkou. Napadlo nás udělat limitované lahve 15° IPA a jenom se po nich zaprášilo.
Příští rok oslavíte 20 let existence, takže bude 20° pivo? Chystáte něco speciálního?
Pivo asi ne, ale máš recht, že něco by to udělat chtělo. Zatím vlastně vůbec nevím, jak budeme tohle výročí řešit. Mám jen tip na takovou výroční desku, kterou asi vydáme, a jinak taky čekám, jak dopadne letošní podzim. Co se týče hraní, zákazů a tak. Po něm snad už budeme moudřejší a uvidíme, co si v roce 2022 můžeme dovolit.
Co se ti honí hlavou, když se řekne, že hrajete už 20 let?
Nemůžu říct, že bych to výročí zas tak úplně prožíval, ale občas se samozřejmě trochu ohlédnu a řeknu si, že jsme to asi nedělali zbytečně. Sotva bych si před těmi 20 lety v Řevnicích asi vsadil na to, že budeme mít v zádech několik alb na vinylech, mraky koncertů a tuny zážitků. I když ambici něco s kapelou dokázat jsem měl. Nejvíc jsem asi pyšný na to, že se nám povedlo udělat řadě lidí radost a že tu po nás jednou zůstanou písničky, co si tu a tam někdo rád zahuláká. Ono to může znít jako klišé, ale zrovna tohle mě přináší největší zadostiučinění. Já bych neuměl dělat muziku jen sám pro sebe, mě jí baví dělat pro lidi, ale nesmí to zároveň znamenat podbízet se. Když nekalkuluješ, o to víc tě pak myslím potěší, když tvoje tvorba zaujme další jedince, byť jich třeba nebudou plný stadiony, protože zas tak moc na ruku jsi jim nešel… je to asi na delší debatu, ale prostě když se člověk může podívat do zrcadla a zároveň ví, že tím, co dělá, oslovuje další, tak to je podle mě to gró všeho, o co by mělo v životě kráčet.