ROCKSHOCK – wwwirockshock.net
Nežfaleš – Lepší přestat v nejlepším než se motat v kruhu
Publikoval: – Čtvrtek, 18.12. 2014 – 21:27:30
Text: Michal Ton
Foto: Jitka Fialová, Matěj Sládek
Dvanáct let na prknech, co znamenají svět, to je už slušná doba. Pokud jsou ta prkna punková, jsou většinou o to více nestabilní. RADEK ŠEDIVÝ, frontman pražských NEŽFALEŠ, nám poví, co mu za tu dobu hudební život dal, vzal, čeho kdy litoval nebo co považuje za největší hazard…
Ahoj, Radku, ještě než začneme probírat všechny ty hudební věci; máme čas Vánoc, pověz mi, jak se na ně těšíš? Chodí k tobě domů Ježíšek, nebo Santa Claus? A taky nám prozraď, jaký nejhezčí dárek jsi dostal jako malé robátko?
Ahoj… no jo, zas ty Vánoce. Abych řekl pravdu, při současném stavu věcí se na ně ani nijak netěším. Pro mě, jako už odrostlejšího chlapce, jsou hlavně o atmosféře a tu nějakou extra letos neočekávám, takže zbývá už jen obžerství, a na to už taky moc nejsem. Doufám jen, že si je užije můj syn a zažije nějakou tu radost, samozřejmě a jedině díky Ježíškovi! Santa mezi nás nikdy nechodí, ten ať si nechá svoji reklamu na Coca¬Colu. (smích) Nejhezčí dárek je relativní pojem, vždycky v daný moment pro mě jako pro děcko bylo naprosto zásadní dostat to, co si přeju, ať už to byla oranžová Tatra nebo ruská digihra. A to pak byl nejhezčí dárek. Nejhezčím dárkem by ale stabilně mělo být, že jsou spolu lidé, kteří spolu být chtějí.
Ty jsi ovšem fanouškům kapely Nežfaleš asi nepřipravil zrovna nejhezčí dárek… Po 12 letech existence jsi před nedávnem vyhlásil konec aktivního působení kapely. Proč?
No vidíš to, a to byli celý rok tak hodní. (smích) Dal jsem si možná tak trochu dárek sám sobě v podobě toho, že ze mě spadl pocit, že prostě musím a přes to holt nejede vlak a co lidi a proč se mi tak blbě píše… ono se říká, dal ses do války, tak musíš bojovat, ale u mě se dostavil pocit, že už jsem tu válku vybojoval. Pocit, že jsem všechno řekl a že si kapela za těch 12 let vydobyla svoje stabilní postavení na české punkové scéně a že je lepší přestat v nejlepším než se motat v kruhu, když to z člověka nejde. Je načase jít naproti dalším výzvám a podnětům. Hele, já si třeba teď, skoro ve 34 letech, udělal konečně řidičák, takhle to teď prostě mám.
Vzpomínám si, že jsi v jednom rozhovoru, tuším tři roky zpátky, říkal, že už je pro tebe těžké se nevykrádat a stále něco psát… Mluvil jsi o té tvůrčí krizi i se členy kapely v souvislosti s možným koncem na delší dobu, nebo to byl najednou nějaký konkrétní impulz, že sis řekl, tak a už opravdu nemůžu?
To není problém jen můj, ale myslím každého, kdo delší dobu tvoří a má něco za sebou. Spekuluješ, vyhazuješ, přepisuješ a nakonec zjistíš, že se vlastně stejně opakuješ. (smích) Na druhou stranu, vždycky se dá najít cesta jak podat tisíckrát podanou věc trošku jinak, akorát je to čím dál těžší. Já si to řešil hlavně v sobě a přemýšlel, jak to sdělit klukům v kapele i jak lidem, kteří nás mají rádi. Tak, aby to pochopili, protože každýho, kdo má Nežfaleš za svou oblíbenou kapelu, si vážím.
Jak bys reagoval, kdyby ti spoluhráči řekli, že by rádi pokračovali v Nežfaleš dál, a vyměnil se jen zpěvák? Dovolil bys to jako zakladatel kapely?
Já si myslím, že bych reagoval pozitivně. Ale asi ne na výměnu frontmana jako takovou, ale na to, aby kluci hráli dál ve třech, tak, jak jsou teď. Kdybych věděl, že do toho opravdu chtějí jít navážno, myslím, že bych s tím neměl problém a třeba jim pomáhal jako takový nehrající kapitán. (smich) Neřešili jsme to nijak do hloubky, protože já jsem s tou kapelou asi až tak spjatý, že kluci tu variantu možná vůbec nebrali v potaz. Ale zase na druhou stranu, ta kapela je svým způsobem moje dítě a kdo by přece nechtěl, aby jeho dítě žilo? (smích)
Cítíš, že jsi dosáhl toho, čeho jsi dosáhnout chtěl, nebo máš i pocit něčeho nedotaženého a zklamání z toho, že je konec jedné etapy, i když možná ne úplně dobrovolný? Ono to umělecké vyhoření zažilo mnoho autorů a někoho to semlelo, někomu spadl ze srdce pomyslný balvan… Nemáš žádné výčitky vůči sobě?
Vůči sobě určitě žádné výčitky nemám. Já vím, že jsem kapele odevzdával maximum, které jsem mohl a ona mi to vracela a tak zůstalo vše v rovnováze. Ty pocity jsou samozřejmě strašně smíšený a mele se to v tobě vlastně hned od začátku, kdy o tom začneš přemýšlet. Ale to ti potvrdí každý, kdo někdy stál na pódiu a pak před takovouhle situací. A takových lidí pár znám a i s nima jsem o tom mluvil. To jsou nepřenosný věci, to se musí prožít. A je to těžký rozhodnutí, ale ta většinou vždy končí tím spadnutým balvanem.
Ty a bubeník Petr jste v kapele vlastně od založení, ale je všeobecně známo, že zbylé posty se u vás mění poměrně často. Teď, když uzavíráme fungování kapely, můžeš otevřeně říci, který ten odchod tě nejvíce mrzel lidsky či hudebně?
Mě mrzely vlastně v tu danou dobu všechny odchody. Trvalo mi, než jsem přešaltoval na ten mód, že to je vlastně vždy nový začátek. Co se týče odchodu hudebně, to bude náš kytarista Degi, který je tvrdohlavý paličák, ale vlastně, co se týče muziky, tak to bylo vždy ku prospěchu věci a udělali jsme spolu parádní songy! Lidsky možná Řízek nebo kdysi i Pavlos, se kterým jsem kapelu zakládal. To už je těžší volba, protože v Nežfaleš vždy byli fajn lidi!
Litoval jsi někdy něčeho zásadního, co jsi udělal během působení kapely? Myslím tím ve vztahu k Nežfaleš.
Já se vždycky snažil vyhnout situacím, které bych si nemohl sám v sobě obhájit. Zvolil jsem si cestu, díky který mě těžko mohly čekat vily na Floridě nebo vyprodané 02 Areny, ale věřil jsem v uznání a v to, že když to člověk bude dělat poctivě a od srdce, bude to vidět. A to se mi splnilo. Mám rád obyčejné lidi, kteří si na nic nehrajou a stejně tak mám rád, když jsou písničky autentický. Nelituju ničeho, co jsem s Nežfaleš udělal, vše mělo svoje místo a opodstatnění a netřeba se myslím za nic stydět.
V jednom textu zpíváš o tom, že jsi miláček davu a VIP host. Opět se ohlédneme – kdy ses díky kapele cítil opravdu jako ta rockstar? Nejsilnější moment, vybereš jeden?
Vždycky, když jsem souložil se svou přítelkyní. (smích) Hehe, nevím, tenhle úryvek textu z písně Budoucnost je samozřejmě trochu nadsázka. Já nikdy neujížděl na pózičce nějaký nafrněný rockstar, vždy se bavím s každým, nedělá mi to problém. Samozřejmě, když vidíš plný klub a lidi, co s tebou zpívají, je to silný pocit, ale nejsem přítel hvězdných manýrů, protože jediný rozdíl je ten, že my stojíme na pódiu, a vy pod ním. To ale neznamená, že nehltám knížky o rockových hvězdách! Žeru je, protože vím, že v našem malém rybníčku znamená pocit rockstar často pět pivenek v Horní Dolní. (smích)
Tohle kolo vzpomínek bych zakončil otázkou ne vždy příjemnou, ale zkusíme to. Která kapela či interpret tě během koncertování na nějaké akci nejvíce naštvali a proč? Většina kapel si během hraní udělá přátele, měla naopak Nežfaleš někoho, s kým už nikdy víc?
Za podstatnou beru lidskou stránku, protože to, jak a co kapela hraje, je čistě její věc a komu se to nelíbí, ať ji neposlouchá. A z tohohle hlediska vlastně ani nemám koho pomlouvat. Punk rock a tahle scéna obecně je o tom, že se kapely podpoří a mají se rády, nejdou proti sobě. Vždyť teď nám třeba Evil Conduct nosili aparát. (smích) A jestli třeba na nás někdo dřív koukal skrz prsty, za ta léta jsme si myslím vydobyli respekt a s žádnými vzájemnými hejty se nesetkáváme. Jo, na Moravě je ale jeden zvukař, který už asi nikdy víc s náma. (smích)
Odmítl jsi někdy nějakou nabídku na koncert?
Samozřejmě že jo. Někdy se holt člověk nedohodne, ať už termínově, nebo jinak. Ale pokud máš na mysli třeba hraní pro nějakou politickou stranu nebo před Ortelem, tak to nám zaplaťpánbůh ani nikdo nenabízí. (smích) Když se třeba vyskytne nějaká ošemetnější věc a nejsem si jistý, konzultuju to s naším baskytaristou Mouchou.
Váš baskytarista Moucha, kterého jsi zmínil, pořádal vždy jednou do roka charitativní akci na podporu pejsků v útulcích, to je myslím chvályhodná činnost. Bude tato tradice pokračovat i bez Nežfaleš?
To je spíš otázka na Mouchu, už letos to nedělal. Když s tím kdysi začínal, ještě to nefrčelo tolik jako teď, kdy je to všude samá punková benefice, a první ročníky se proto extrémně povedly. Help to pejskové fest nahradila spousta podobných akcí, i když samozřejmě dobra není nikdy dost a Moucha podle mě zase něco pochystá, až si bude jistý, že to bude mít pro nadaci smysl. My jako kapela vždy rádi podpořili jakýkoliv dobrý úmysl. Teď se mi třeba líbil přístup našich kamarádů z SPS, kteří vzali na turné oficiální kasičku a za každý příspěvek na zdravotně postižená zvířata rozdávali placku.
Je něco, co tě překvapilo během doby hraní v kapele? Něco, o čem jsi v momentě zakládání skupiny ani nepřemýšlel?
Že to jde, že není potřeba se někam srát a zarazit se do cizích zadků až po pás a můžete si to vyjezdit. Že nás kapely, který jsem poslouchal v patnácti, budou brát jako sobě rovné a stanou se z nás kamarádi. Že napíšu texty, který se lidí dotknou a budou součástí jejich životů… jo a že baget na pumpách se v podstatě nedá přejíst. (smích)
Vzala ti něco hudba a roky strávené na cestách?
Musíš pytlíkovat to, jak dělit volný čas mezi kapelu a soukromý život. A to je stres pro všechny zainteresované. Protože se tím samozřejmě neživíš a přes týden chodíš do práce. Já jsem ale člověk, který si nechtěl nechat ujít žádnou příležitost být se svou přítelkyní, se synem, s rodinou… takže já byl schopný přijet po dvou koncertech zničený ve 4 hodiny ráno a v 8 zas vstát a jet s přítelkyní na výlet. A absolutně to nebylo z donucení a nepotřeboval jsem jako mnozí vyspávat kocovinu do odpoledne. Já vstal i po náročném večírku rád a těšil se na ten prožitej den. Když prostě chceš, tak to jde, a já zkrátka chtěl!
Sleduješ i hudební scénu mimo punk rock? Chodíš na koncerty?
Sleduju, ale vesměs jen kytarovou muziku. A trošku folku kvůli textům, který jsou pro mě důležitý. Pro obyčejného rádiového posluchače a konzumenta médii předložené muziky mám asi přehled ultra obrovský, ale v reálu zas tak ne. Mám takový okruh interpretů. Nedávno jsem likvidoval svou sbírku CD, slabých 1300 nosičů. (smích)
Šlechtu prý baví souboje na nože a karty, ty jsi svého času hodně nosil tričko s nápisem ‚gambler‘. Jsi hráč? Jaký největší hazard jsi v životě udělal?
Forbes jsem hrál myslím jednou v životě a vyhranou dvacetikorunu jsem radši hned vybral, z karetních her umím víceméně jenom prší, na sporty nesázím, tak snad jen ta občasná Sportka by mohla stát za zmínku. (smích) Přijde mi ale, že největší hazard by se v dnešní době dal vyjádřit slovy naší ještě nevydaný písničky: „Chcem věci nazývat pravými jmény, ale to bohužel dnes v módě není“ Když se otevřeš a řekneš třeba i nepříjemnou pravdu, a třeba i sám sobě, je to vlastně docela hazard. Nebo když jdeš se svou kůží na trh v podobě nějaký osobní výpovědi v textu, chce to taky docela koule, tomu věř. (smích)
Já ti závěrem popřeji, ať máš v životě jen samá esa – nejen v rukávu – a moc děkuji za rozhovor!